Lezec Ondra jezdil se Samkovou na snowboardu a říká: Zklamání z Tokia jsem už překonal

Po olympijských hrách v loňském roce mu trvalo více než měsíc, než našel odvahu podívat se na svůj tokijský závod, v němž sice sahal po zlaté medaili, ale nakonec skončil pod stupni vítězů šestý. Sportovní lezec Adam Ondra už ale velké zklamání strávil i díky tomu, že se na podzim oženil a jeho manželka Iva čeká v květnu narození potomka. „Bude fajn, že člověk nebude trpět obsesí a nebude myslet jen na lezení,“ pousmál se Adam Ondra, který přišel navštívit Olympijský festival ve svém rodném Brně a jako dárek k narozeninám dostal kromě dortu také lekci snowboardingu od olympijské vítězky Evy Samkové. 

Všechny jste překvapil, na prkně jste byl jako doma… 

Však si také Eva (Samková) dělala legraci, že tam její přítomnost na svahu nebyla ani potřeba. Ale nejsem až zase tak dobrý jezdec, spíš mě to baví. Když jsem byl malý, tak jsem o snowboardingu dokonce uvažoval jako o sportu, kterému bych se mohl věnovat. Teď jsem na tom nestál pěkných pár let a došlo mi, že bych vlastně někdy mohl vyrazit na velké hory a zajezdit si.

To byste mohl, vždyť zimu kvůli lezení trávíte už roky v Arcu, což je od italských Dolomit kousek.

To je pravda. V následujících letech tam určitě budeme trávit zimní měsíce. Lezecké terény jsou tam velice kvalitní i dokonce na nejtěžší cesty na světě. A je tam také lezecká stěna na trénink. Ale bohužel v zimě je v těch nedalekých horách každý rok méně a méně sněhu.

V Arcu jste měl dokonce na podzim svatbu. Je to pro vás nejlepší místo k životu?

Uvažujeme, že bychom se tam s Ivou třeba někdy usadili natrvalo, teď tam máme pronajatý byt. Žije tam také můj velmi dobrý kamarád Stefano Ghisolfi, s kterým rád lezu, protože čtyři oči na té stěně víc vidí (úsměv).

Už je to veřejné, že vaše žena Iva čeká potomka. I s vámi vaši rodiče jezdili na skály od malička, je budoucnost vašeho syna tedy předurčena?

S manželkou budeme rádi, pokud poleze, ale nebudeme to mít hozené tak, že musí. Tlak rodičů na lezení je třeba mít pod kontrolou, tomu se určitě chceme vyhnout. Když bude mít ale stejné zapálení jako my dva, tak ho budeme podporovat. Budeme mít strašnou radost. Ale pokud ho bude zajímat něco jiného, budeme podporovat i jiný směr. Třeba z něj bude umělec (úsměv).  

Adame, jak jste vlastně strávil dobu po olympijských hrách?

Zašil jsem se na skály a užíval si. Oženil jsem se, věnoval jsem se hodně manželce, takže jsem přišel i na jiné myšlenky. Je pravda, že měsíc po olympiádě jsem se na ten závod ze záznamu ani nemohl podívat. Bylo velmi náročné psychicky akceptovat to zklamání. Teď už jsem to ale nějak vytěsnil a na olympiádu spíš vzpomínám v dobrém. Byl to velký zážitek a už jsem schopen se na ten záznam podívat bez výraznějších emocí.

Blízké okolí vás, předpokládám, podpořilo. 

Všichni moji blízcí věděli, že to při tom formátu bude hodně o štěstí. Pak to také uznali a berou mě stále takového, jaký jsem byl. Nic se nezměnilo. 

Co vás teď vlastně čeká v nadcházející sezoně? A co vůbec vidina další olympiády v Paříži?

Určitě chci letos být hlavně na skalách. Pojedu na mistrovství Evropy a jeden závod Světového poháru, abych se v té špičce udržel, ale skály budou hlavní. Plný fokus na překližku chystám až ten rok další, který bude zároveň i nominací na OH

Tam už nebude trojboj, ale lezení na rychlost se oddělí, což je pro vás výhoda, ne?

To ano. Teď už po zkušenosti z Tokia vím, že plná příprava musí jít do disciplíny obtížnost, kde daleko víc hraje roli forma, zatímco v boulderingu je to víc o štěstí. Když vyhraju obtížnost, tak bude větší šance na úspěch.

Těšíte se na roli otce a máte už jméno? 

Moc se těším. Alespoň nebudu myslet na lezení 24 hodin a 7 dní v týdnu, k čemuž je u mě velice snadné sklouznout. Když se daří, tak je to skvělý, ale když se úplně nevede, tak je třeba mít i něco jiného. Neříkám, že bude lehké být tátou, ale těším se. Jméno máme, ale říkat ho nebudeme.