Javůrkův nový román Léta sametová přináší laskavý humor a je o životě a člověčině

Je to výborný román z českých luhů a hájů, který jsem právě dočetl, a to s lehkým úsměvem. Každopádně mi zpříjemnil týden, kdy jsem se dával dohromady kvůli chřipce... Tato čtivá a vtipná knížka Léta sametová, jejímž autorem je Štěpán Javůrek, je vyloženě ze života a hodně věcí, situací a lapálií mi připomněla.

Ta kniha mě lákala, ale musel jsem si na ni ale počkat. Díky tomu, že jsem měl moře práce, tak jsem si ji nechal na nějaký ten volný večer či dva. Ale „štěstí v neštěstí“ mi přálo, dostal jsem chřipajznu, a tak jsem i s knihou strávil pár dní v posteli.

Už na začátku vás autor pozvolna seznamuje s lidmi, kteří jsou hlavními protagonisty na malém městě, kde je jedna velká fabrika. Zatímco pro pana Tomáše Kučeru, který pracuje na dílně, je sport tím hlavním a určujícím, přičemž komunisti jsou mu z duše odporní, pan Miloš Šimek, který je ve fabrice velké zvíře, navíc je straník jak vyšije. Oba dva se nemusí, nacházíme se totiž na konci osmdesátých let.

Každý z těchto dvou chlápků má nejen své zájmy, ale samozřejmě i rodinu. Zatímco Kučera má dospělého syna Přemka, Šimek dceru Líbu, která je začínající učitelka na základce. A i když je zákonité, že se obě rodiny nekamarádí, stane se to, že Přemek oplodní Líbu a je vymalováno. Samozřejmě dojde na svatbu, sžívání obou rodin a posléze i na narození Péti, což je de facto vypravěč tohoto rozsáhlého příběhu.

Jak sám Štěpán Javůrek přiznává, tak jde o příběh smyšlený, nicméně mnohé situace, výroky, scénky či drobné charakteristiky jsou autentické. Řekl bych – životně autentické, protože autor to celé ponořil do totální člověčiny a také do slovníku obyčejných lidí. To mi připadá velmi cenné, trefné je i výrazivo i barvité popisování mnohých situací, kde je Javůrek mistr okamžiku.

Takový první sex Líby a Přemka, blinkání těhotné Líby, výroky Franky Osiky, kamaráda Tomáše Kučery, či poznámky a průpovídky Anduly Šimkové a Hany Kučerové, novopečených babiček – to všechno dodává Javůrkově knize Léta živou půdu dočíst Léta sametová až do konce.

Oceňuji svěží styl, který běží od začátku až do poslední kapitoly, a to se stejnou intenzitou, kdy už jsou všichni hrdinové v nových časech, které nastaly po roce 1989. Pro „starého komouše“ Miloše Šimka to byl konec světa, ale jen chvíli, protože i tento hrdina chtě nechtě pochopil, že život není jen o stranických knížkách a nicneříkajících schůzích. I když se říká, že starého psa novým kouskům nenaučíš, toť otázka třeba pro novou knihu případně její pokračování…

Tak jako tak je v nové knize Štěpána Javůrka všechno, jak má být. Nechybí v ní košatější příběh či hořkosladký „životaběh několika obyčejných rodin, také různorodí hrdinové či hrdinky, kdy je každý jiný a svůj. Každá z postav má svůj styl, plusy a minusy a své aromá, což dodává knize nálady, barvy i příchutě. Čtenář to jen ocení, a to nemusí být ani náladový...

Robert Rohál

Foto Robert Rohál a archiv