Jude Law: „Putina jsem nehledal v imitaci, ale v pravdě příběhu“

Jude Law se v Čaroději z Kremlu pouští do jedné z nejkomplexnějších a nejcitlivějších rolí své kariéry, ztvárňuje Vladimira Putina v období jeho vzestupu k moci. Do projektu ho přivedl režisér Olivier Assayas, jehož práci dlouhodobě obdivuje. Scénář ho zaujal svou naléhavostí i inteligencí, a přestože se Assayas od počátku vyhýbal jakékoli imitaci, Law se ponořil do studia archivů, biografií i dobových dokumentů. V rozhovoru mluví o tom, jak se vyrovnával s tlakem tak kontroverzní postavy, proč bylo důležité hledat spíš její vnitřní pravdu než přesnou podobu, a jaké to je hrát proti Paulovi Danovi, který podle něj „zvedá laťku každým úderem míčku“.

Co Vás k tomuhle projektu přitáhlo?

První a nejdůležitější věcí byl Olivier Assayas. Už jsme se znali, byli jsme spolu v porotě v Cannes v roce 2011 a tehdy jsme si velmi dobře rozuměli. Jeho práci jsem už předtím znal a obdivoval a od té doby ji pozorně sledoval. Když se mi ozval, bylo to, jako by se ozval přítel, a to je vždycky velká pocta. Napsal výjimečný scénář, který mi připadal nesmírně aktuální, naléhavý a vrstevnatý. A samozřejmě mě lákala i výzva ztvárnit postavu, jakou je Putin, alespoň v rámci tohoto konkrétního příběhu.

Jak jste se na tuto komplexní roli připravoval?

Olivier byl od začátku velmi jasný v tom, že nechce používat žádné protézy, nešlo mu o napodobování nebo imitaci Vladimira Putina. Šlo o to pokusit se ho najít, jeho podstatu, v rámci tohoto příběhu, skrze mě samotného. Doporučil mi několik knih: biografie, eseje novinářů, texty reflektující rané období Putinovy kariéry. A samozřejmě existuje obrovské množství archivních záznamů, které je fascinující sledovat, stejně jako skvělé dokumenty a rozhovory, které poskytl. Je to nesmírně zajímavý subjekt, velmi podnětná osobnost ke studiu. Jakmile jsem se do toho ponořil, bylo těžké se od toho odtrhnout, i když Olivier nechtěl, abych se tím úplně zahltil. Je to téma, které vás nepustí. Navíc existuje tolik různých pohledů a názorů na Putina. Zpočátku to působilo jako obrovský úkol. Olivier mi ale pomohl soustředit se. Řekl mi: „Pamatuj, vyprávíme jen jednu část příběhu, je to jako dívat se na ledovec a soustředit se jen na jednu kostku ledu.“ Díky tomu to přestalo být tak zdrcující. Zároveň bylo jasné, že vyprávíme příběh, nešlo o dokonalou imitaci, ale o zasazení této postavy do dramatického kontextu a nalezení něčeho, co bude působit pravdivě.

Jak náročný pro Vás tenhle film byl?

Pokaždé, když přijímám novou roli, mám pocit, že stojím před horou, díváte se na prázdné plátno. A právě v tom je radost, výzva i strach z nové práce. Postavu postupně vrstvíte, stavíte ji krok za krokem a doufáte, že si nakonec vytvoříte dostatečnou jistotu, abyste ji dokázali skutečně „hrát“. V čem spočívala tahle výzva konkrétně? Především v tom, zbavit se tlaku, že musím dokonale znát skutečného člověka. Vždycky máte jen vlastní perspektivu. A znovu, bylo důležité věřit, že muž, kterého vytvářím, je pravdivý v rámci tohoto příběhu, i když ne nutně ve vztahu k reálnému životu. To ostatně nebyla moje odpovědnost. Spíš šlo o to vymezit si hranice, než se snažit ho kompletně pochopit, což by bylo nemožné, protože to o sobě možná nedokáže ani on sám. A vlastně: zná někdo z nás opravdu sám sebe? Nejsem si jistý.

Jak jste se vyrovnával se ztvárněním tak kontroverzní postavy?

Měl jsem pocit, že kniha i scénář jsou velmi vyvážené a zdrženlivé, že nevynášejí jednoznačné soudy. A myslím, že Olivier má výborný cit pro to, jak takový příběh vyprávět. Věděl jsem tedy, že jsem v dobrých rukou. Nepůsobí to jako účelový „hon na čarodějnice“. Smyslem tohoto díla a rozhodně ani smyslem hraní této role, není někoho očerňovat, ale jednoduše vyprávět příběh, který snad zaplní některé mezery nebo pomůže lépe pochopit začátky jeho politické kariéry.

Tohle byla Vaše první spolupráce s Olivierem Assayasem…

Olivier je brilantní filmař a zároveň velmi přístupný, inteligentní a vřelý člověk, takže práce s někým, kdo je otevřený spolupráci a jasně komunikuje, je vždy mnohem snazší. Má kolem sebe výborný štáb, s nímž dlouhodobě spolupracuje, což na place vytváří atmosféru důvěry a sehranosti, a to je nesmírně důležité. K hercům je navíc velmi štědrý. Velmi rychle cítíte, že vás považuje za toho pravého pro danou roli, a díky tomu máte svobodu vyjadřovat se, zkoušet různé možnosti a riskovat. Je to bezpečné prostředí, kde se cítíte podporovaní a sebejistí, a právě takové detaily jsou podle mě klíčové, pokud má vzniknout něco tak náročného, jako je tento film.

Jak jste se přenesl do Ruska 90. let?

Veškerá práce, která se kvůli hercům věnuje detailům světa kolem nás, je nesmírně nápomocná. U takového projektu máte skvělý tým, který buduje nádherné dekorace, věnuje maximální pozornost kostýmům, vlasům i maskám, všechno je promyšlené do posledního detailu a nám to samozřejmě práci výrazně usnadňuje. Můžeme se jednoduše „posadit“ doprostřed tohoto světa, světa, který kdysi skutečně existoval.

Jaké pro Vás byly hlavní výzvy při ztvárnění Putina a v tom, jak scénář zobrazuje jeho vztah k moci?

Především je ten příběh napsaný takovým způsobem, a to mě na něm velmi přitahovalo, že pokaždé, když se Putin objeví, vidíte, jak se v něm něco přepne. Jako by mu něco došlo a on udělal další krok na své cestě k moci. To není ve vyprávění samozřejmost. Paulova postava nese hlavní tíhu vyprávění, je vypravěčem a my sledujeme celý jeho oblouk ve vztahu k Putinovi. Každá scéna tedy měla obrovský potenciál, a každá byla zároveň výzvou. Chtěl jsem do role dostat pocit zadržované frustrace, zadržené moci, místy až potlačeného hněvu. A přitom všechno tohle v naší verzi Putina existuje spíš uvnitř. Vyvolat tyto emoce, a zároveň vědět, kdy je držet pod pokličkou, bylo velmi obtížné. A myslím, že právě to pro mě představovalo největší výzvu.

Jaké bylo hrát s Paulem Danem?

Především máme jako herci obrovské štěstí, že můžeme vycházet z tak silného scénáře. Je to, jako byste se vydávali na cestu s velmi podrobnou mapou, každý krok je jasně vyznačený. Paul má za sebou neuvěřitelnou kariéru, je mimořádně všestranný, očividně velmi inteligentní, a tak máte hned od začátku jistotu, že se do toho můžete společně bez obav pustit. Ještě před začátkem natáčení jsme spolu párkrát mluvili, sdíleli jsme své myšlenky a on byl natolik velkorysý, protože začínal točit dřív než já, že mi popsal atmosféru na place, abych nepřišel úplně „naslepo“. Vždycky je příjemné vědět, do čeho jdete.

Upřímně řečeno, bylo to trochu jako hrát tenis s někým, o kom víte, že vás donutí hrát lépe. Vstupujete do světa proti hereckému partnerovi, který nastavuje laťku vysoko, zvládne jakýkoli nečekaný míček, který mu pošlete. A navíc je to prostě velmi milý a štědrý člověk, což vytváří bezpečné a příjemné prostředí pro práci.

Jaký vliv má Baranov na Putina?

Myslím, že Baranov v našem Čaroději z Kremlu nabízí Putinovi alternativní perspektivu takovou, která mu není vlastní, ale o níž ví, že ji potřebuje. Mám rád tu repliku, kdy o sobě říká, že je „umělcem pro politiky a politikem pro umělce“. Právě tenhle prvek Putin potřebuje a uvědomuje si to, zároveň ale k Baranovovi cítí nedůvěru. Je podezřívavý vůči liberálním tendencím, skeptický k přílišnému intelektualizování politické cesty. Přesto je dost chytrý na to, aby pochopil, že někoho jako Baranov potřebuje, i kdyby to měl být někdo, koho musí jen trpět.

Které aspekty Čaroděje z Kremlu z něj podle Vás dělají obzvlášť poutavý zážitek?

V jádru má film podobu politického thrilleru. Je inteligentní a, jak myslím, že je zřejmé – nabízí alespoň určitý vhled do dnešní politické reality, skrze postavy, které v ní stále aktivně působí. Vždy je fascinující ohlížet se zpět, abychom lépe porozuměli tomu, kde se nacházíme dnes, a tenhle příběh bezpochyby vrhá světlo na ranou fázi politické kariéry Vladimira Putina. A navíc jste v rukou skvělého vypravěče, Olivier Assayas je výjimečný filmař. Takže si myslím, že film je zároveň chytrý i zábavný.