Regionální tradice koledování: když se zpěv měnil v show, povinnost i strašení

Koledování v českých zemích nikdy nebylo jen nevinné obcházení domů. V každém kraji mělo vlastní pravidla, vlastní hvězdy i vlastní „drsňáky“, kteří si uměli říct o výslužku tak, že jim raději nikdo neodmítl otevřít.

Morava a Slezsko si potrpěly na velkolepé představení. Koledníci chodili v maskách, převlecích a někdy připomínali spíš kočovné divadlo než pokorné zpěváčky. Pastýři, kominíci, Tři králové a mezi nimi i postavy, které měly spíš děsit než prosit. Na Slovácku se chodilo v krojích a návštěva koledníků byla skoro jako kontrola z nebes: kdo neotevřel, ten si koledu o smůlu.

Čechy měly zase slabost pro rekvizity. Na Chodsku děti nosily dřevěné betlémy jako malé oltáře, které měly přesvědčit i ty největší skrblíky. Na Plzeňsku se začínalo už za úsvitu – kdo zaspal, měl smůlu, protože koledníci byli rychlí a hladoví. V Podkrkonoší se hrály celé „štědrovečerní hry“, kde se zpívalo, křičelo, běhalo a někdy i trochu strašilo. Divadlo, které by dnes klidně konkurovalo vánočním show v televizi.

Na Hané se koledníci říkalo „štědrovníci“ a ti si rozhodně nebrali servítky. Jejich zpěvy byly přímé: přejeme úrodu, zdravý dobytek a za to čekáme koláče, jablka nebo kus uzeného. Hospodáři věděli, že odmítnout by bylo společenské faux pas, které se v obci nezapomíná.

V horách, na Šumavě nebo v Jeseníkách, mělo koledování i praktický rozměr. Zimy byly kruté a koledníci fungovali jako živé spojení mezi chalupami. Přinášeli zprávy, přání a někdy i dárky. A protože se lidé celé týdny neviděli, byla návštěva koledníků událostí, která se řešila ještě dlouho po Novém roce.

Valašsko si drží svou tradici dodnes. „Betlemáři“, skupiny mužů s velkým dřevěným betlémem, zpívají archaické koledy, které znějí, jako by se přenesly z jiného století. Jejich příchod je dodnes považován za požehnání, ale i lehké varování: kdo neotevře, ten si koleduje o pověst lakomce.